Nervový systém

Onemocnění nervového systému  spadají obykle do dvou medicínských oborů – Neurologie a Psychiatrie.

Vybraná onemocnění:

Deprese

Deprese je stav organismu charakterizovaný smutkem, beznadějí, pocitem viny, poruchami spánku, úzkostí, nezájmem nebo nesoustředěností, v těžších formách se objevují i sebevražedné myšlenky či pokusy o sebevraždu. Depresi řadíme mezi tzv. afektivní poruchy neboli poruchy nálady.
U pacientů trpících depresí zcela chybí objektivní důvod pro změněnou náladu. Smutek nejsou schopni vlastní vůlí ovlivnit. Neléčená deprese může trvat přibližně půl roku, ale obvykle trvá déle. Délka trvání deprese je individuální a liší se případ od případu.
Deprese může být reakcí na životní událost,  může být součástí neurózy, může jít o endogenní poruchu, o tzv. larvovanou depresi (psychické potíže jsou překryté intenzivnějšími tělesnými obtížemi), o symptomatickou depresi (při menopauze, po silném krvácení, po otřesu mozku), o depresi při organickém poškození mozku (např. nádorem, zánětem nebo traumatem), o depresi vzniklou následně po užívání některých léků (např. dlouhodobé užívání neuroleptik) nebo může být součástí jiných psychiatrických onemocnění (např. toxikomanie, alkoholismus či schizofrenie).

Příznaky deprese

Příznaky deprese dělíme na psychické a tělesné.
Mezi hlavní psychické příznaky patří smutek, ztráta zájmu o sebe a své okolí a v neposlední řadě pocit nedostatku energie i pro vykonávání běžných každodenních činností, jakými jsou např. čištění zubů, běžná hygiena nebo oblékání se.
Mezi další, tzv. vedlejší příznaky, se mimo jiné řadí snížené sebevědomí, pocit beznaděje, neschopnost radovat se, nesoustředěnost, poruchy spánku, ale také například ztráta chuti k jídlu spojená s poklesem hmotnosti nebo pokles zájmu o sexuální aktivity (poslední dva zmíněné příznaky se řadí mezi tělesné příznaky deprese).
Pacient s depresí může být utlumený nebo se může chovat opačně. Kritické a často fatální je však možné sebevražedné jednání. U starších pacientů může dojít k takovému zpomalení duševní činnosti (myšlení, rozhodování, řeč), že dotyčná osoba působí na okolí jako by trpěla demencí. Po odeznění deprese se v takovém případě vrací původní mentální výkonnost.
V případě hluboké deprese se někdy mohou objevit bludy, stihomam a dokonce i halucinace.
Deprese je často spojena také s příznaky tísně nebo úzkosti.

Léčba deprese

Včas rozpoznanou depresi lze léčit ambulantně léky, tzv. antidepresivy, které je možné podpořit kombinací s psychoterapií.
Psychoterapie je způsob nefarmakologické léčby depresivního onemocnění, kterou provádí kvalifikovaný psychoterapeut. Pacient má možnost za asistence terapeuta postupně nahlížet sám do sebe, poznat své chování, identifikovat nevhodné vzorce chování spojené se smutným prožíváním, navrhovat nové vzorce chování a pozorovat případné zlepšení nálady.
Těžší formy deprese je nutné léčit v rámci hospitalizace (psychiatrické oddělení nebo psychiatrická léčebna).
Případné obtíže je vždy nutné konzultovat s lékařem.

Schizofrenie

Schizofrenie je závažné duševní onemocnění, které výrazně narušuje schopnost nemocného srozumitelně se chovat, jednat a uplatnit se v životě. Je to vleklé psychotické onemocnění mající sklon ke chronicitě. Naruší vztah člověka ke skutečnosti, dochází při ní ke změnám osobnosti, postihuje pracovní schopnost. Vznikají nápadné psychopatologické změny – porucha myšlení (bludy, rozvolnění souvislosti myšlenek), porucha vnímání (halucinace), porucha jednání (podivné a nepochopitelné).
Schizofrenie znamená „rozštěpení“ mysli, vystihuje schopnost pacientů prožívat a chovat se podle nesourodých scénářů. Pacient se chová podle chorobně zkreslené skutečnosti a zároveň v mnohém realitu respektuje a je schopen se přizpůsobit.

Výskyt a etiologie onemocnění:
Toto onemocnění je poměrně časté (cca 1 %), začíná obvykle v ranném věku mezi 15 až 35 lety, postihuje stejně muže i ženy a má tendence k dědičnosti.
Etiologie není známa a patrně multifaktoriální. Jednoznačná příčina vzniku schizofrenie není dosud známá, vlivy, které se podílí na jejím propuknutí, jsou dědičnost a psychosociální faktory, zejména prostředí, ve kterém pacient vyrůstá. Schizofrenie nevzniká ze dne na den, příznaky nemoci se projevují i několik měsíců před jejím akutním propuknutím. Onemocnění může vzniknout v dětství, ale také ve starším věku. Nejčastěji se však schizofrenie projevuje ve věku 15-19 let.
První projevy nemoci, jako je úzkost, podrážděnost, vztahovačnost, nesoustředěnost apod. jsou v tomto věku mnohdy mylně přičítány postpubertálním projevům. Obtíže však pozvolna narůstají, až vyústí v propuknutí nemoci.

Léčba: Schizofrenie je nemoc – nemoc, která se dá léčit!
Léčba velmi pokročila a stále postupuje. Mnozí pacienti, kteří se léčí a spolupracují s lékaři, mohou žít prakticky normálním životem. Důležitou součástí léčby jsou antipsychotika. V současné době je možné jejich podávání formou tablet nebo injekcí.

Život se schizofrenií: Schizofrenie je hluboká psychická porucha. Většina populace ví, že je to závažné onemocnění, ale jen málokdo tuší, jak se projevuje. Kolem tohoto onemocnění panuje mnoho mýtů. Je potřeba širší poznání tohoto onemocnění a možností jeho léčby v laické veřejnosti. Léky jsou základem léčby schizofrenie. Antipsychotické léky účinně snižují halucinace, bludy, zmatené myšlenky a bizarní chování. Léky mohou mít vedlejší účinky, proto je potřeba úzká spolupráce s lékařem, který se snaží vybrat nejlépe padnoucí antipsychotikum. Antipsychotika jsou jednou z nejbezpečnějších skupin léků při běžném používání a jsou největším pokrokem v léčbě schizofrenie. Člověk trpící schizofrenií, který je správně léčený, má zcela reálnou šanci žít úplně normální život. Neexistuje žádná hranice, při jejímž překročení by už schizofrenik neměl šanci na návrat.

Parkinsonova choroba

Historie onemocnění: Kořeny poznávání této choroby sahají daleko do minulosti. O nemoci podobné Parkinsonu se zmiňují již staré papyry z Egypta, různá pojednání z ájurvédské medicíny, poznámky starořeckého lékaře Galéna nebo dokonce i bible. Prvně však toto onemocnění diagnostikoval britský chirurg James Parkinson v roce 1817. Ve své eseji o třaslavé obrně, jak chorobu tenkrát pojmenoval, ji popsal a dále nabádal patology k jejímu zkoumání. Po 40 letech jeho práci rozšířil francouzský lékař Jean-Martin Charcot, jenž dopsal klinický popis choroby a přisoudil ji jméno po jejím objeviteli, Parkinsonovova choroba.
Co je Parkinsonova choroba? Jedná se o neurodegenerativní onemocnění, postihující centrální nervovou soustavu. Její příčinou dochází k úbytku nervových mozkových buněk v oblasti černá substance (substantia nigra).
V této části mozku se vytváří dopamin, přenašeč signálů mezi nervovými buňkami. Ten funguje na několika nervových drahách, z nichž jedna slouží k přenosu signálů při plánování a kontroly pohybu.
Parkinsonova choroba postihuje především starší populaci. Nejčastěji se projevuje po 50. roku, přičemž průměrný věk pacientů bývá 60 let.

Příčiny vzniku choroby nejsou stále jasné. Diskutuje se tři možné hypotézy:
Dědičnost: Vědcům se podařilo identifikovat několik genových mutací, které jsou spojeny s PN. 10 až 25 % pacientů mají v rodině příbuzného se stejným onemocněním.
Poškození mitochondrií: Mitochondrie jsou organely v buňkách, jejímž poškozením se do těla začne dostávat přemíra volných radikálů. Vzniká tak oxidační stres, který má za následek poškození membrán, proteinů, DNA a dalších částí buněk.
Prostředí: Parkinsonova choroba bývá také spojována s vystavením s insekticidy a pesticidy, užívání drog (především heroinu), mozkových infekcí a úrazů hlavy.
Existuje prevence tohoto onemocnění? Lékaři doporučují obecně správnou životosprávu a dostatečný pohyb a zdravý způsob života. Žádná prokazatelná prevence však neexistuje.

Projevy onemocnění: Mezi první projevy patří
- Třes ruky, prstu, brady nebo rtu
- Zeslabení nebo ztráta čichu
- Náhlé zmenšení a zahuštění písma
- Začínající problémy s chůzí
- Zeslabení hlasu
- Ztuhlý výraz v obličeji

Hlavní 4 příznaky rozvinutého onemocnění jsou:
- Třes
- Ztuhlost a zhoršený pohyb
- Bradykineze neboli zpomalení pohybu
- Narušená rovnováha

Léčba Parkinsonovy neemoci: základ léčby tvoří léčivé přípravky pod názvem antiparkinsonika.
Levodopa – nejúčinnější lék (l-dopa).
Levodopa je aminokyselina, která se vstřebává v tenkém střevě, odkud putuje krevním oběhem až do mozku. Tam se přetváří na dopamin, a tak nahrazuje chorobou způsobené výpadky. Bohužel se účinnost léku postupně snižuje, a je zapotřeba zvýšit dávky a doplnit o další přípravek s názvem carbidopa, který zvýší a prodlouží účinek. Další zvýšení účinku léčby je použití účinné látky entacapon, inhibitoru enzymu COMT. Ten zabraňuje tomu, aby se levodopa odbourávala dřív, než doputuje do mozku, a tak zvyšuje účinnost léčby. Další možností léčby v počátečních fázích onemocnění nebo dále pak do kombinační léčby jsou tzv. Agonisté dopaminu, jako ropinirol nebo pramipexol. Jako třetí skupina léčivých přípravků se používají též tzv. inhibitory enzymu monoaminooxidázy B (MAO-B), selegilin a rasagilin ve specifických závažných případech, kdy pacient nereaguje na farmakologickou léčbu,  lze uvažovat i o chirurgické léčbě.
Za nezbytnou součást několikaúrovňové léčby PN se považují obecná režimová opatření a správná životospráva.

Alzheimerova choroba, demence

Demence, jejíž nejčastější příčinou je Alzheimerova choroba, v průběhu času způsobuje zhoršování různých funkcí mozku, mezi které patří paměť, myšlení, jazyk, plánování a také osobnost. Alzheimerova choroba stojí za 50–60 % případů demence, dalšími typy demence jsou například vaskulární demence, demence s Lewyho tělísky a frontotemporální demence.

Projevy onemocnění: Demence má, bez ohledu na příčinu, obdobné příznaky:
- problémy s pamětí
- problémy s myšlením a plánováním
- problémy s vyjadřováním
- neschopnost rozpoznávat lidi či věci
- změna osobnosti

Demence je velmi rozšířený problém. Celosvětový počet lidí s demencí podle ADI (Alzheimer's Disease International) přesahuje 44 miliónů, v roce 2030 se tento počet pravděpodobně zvýší na téměř 76 miliónů. Alzheimer Europe v roce 2009 odhadovala, že v ČR žije více než 123 000 lidí s demencí. V roce 2013 už podle stejných odhadů bylo u nás lidí s demencí o 20 000 více (143 000).
Alzheimerova choroba: Alzheimerovu nemoc poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. V té době se považovala za nemoc vzácnou. Nyní se nějaká forma demence vyskytuje u více než sedmi miliónů obyvatel Evropy.

Příznaky: Nejdříve se zhoršuje krátkodobá paměť a schopnost se postarat o některé věci v domácnosti. Rychlost, kterou Alzheimerova nemoc postupuje, se u každého postiženého liší. Nemocný má však čím dál větší problémy s vyjadřováním, rozhodováním, nedokončuje myšlenky, je zmatenější. Mění se celá jeho osobnost. V posledních stádiích nemoci už vůbec není schopen se sám o sebe postarat.
Diagnostika je velmi složitá, neexistuje žádný přímo prokazatelný test, který by určil toto onemocnění. Je potřeba vyvrátit všechny ostatní možnosti, které by ukazovaly na jinou nemoc způsobující demenci. Diagnózu Alzheimerovy choroby může učinit lékař, který je s touto problematikou obeznámen a má s ní zkušenosti.

Existuje prevence? Z řady výzkumů vyplývá, že zdravý životní styl může snižovat riziko rozvoje demence. Základním pravidlem je, že to, co je dobré pro srdce, je dobré také pro mozek. Pokud chceme snížit riziko rozvoje kardiovaskulárních chorob a demence, měli bychom se zajímat o vyrovnanou skladbu jídelníčku a pravidelně se věnovat fyzickému a duševnímu cvičení.

Léčba: Alzheimerova choroba není vyléčitelné onemocnění, neexistuje způsob, jak léčit kauzálně. Farmakoterapeutické postupy jsou založeny na důkazech (evidence-based), jejich využití je podloženo výsledky rozsáhlých dvojitě slepých, randomizovaných, placebem kontrolovaných klinických studií. Jedná se o dvě skupiny léků:  inhibitorů acetylcholinesteráz a parciálního inhibitoru glutamátergních receptorů typu NMDA memantinu.
Inhibitory acetylcholinseteráz: Acetylcholinergní systém mozku je založen na přenosu vzruchů mezi neurony prostřednictvím neuromediátoru zvaném acetylcholin, a je velmi významný pro paměť a další tzv. kognitivní (poznávací) funkce. V současnosti jsou používány 3 preparáty ze skupiny inhibitorů acetylcholinesteráz: donepezil, galantamin, rivastigmin.
Memantin:  Memantin prokázal účinnost v řadě klinických studií jak u Alzheimerovy choroby (především ve středně pokročilých stadiích), tak u některých dalších demencí. Indikován je u středních stadií Alzheimerovy choroby (MMSE 18-7 bodů), kdy je hrazen ZP.
K léčbě Alzheimerovy choroby je používána ještě řada farmak, ovlivňujících kognitivní funkce. Při poruchách chování jsou používána především tzv. antipsychotika (neuroleptika) 2. generace, např. tiaprid (slabé antipsychotikum, ale tlumí poruchy chování organického charakteru), risperidon, olanzapin, guetiapin, ziprasidon, zotepin. Při výskytu přidružené depresivní symptomatiky (až v 50 % případů Alzheimerovy choroby) se používají antidepresiva.
Nezbytnou součástí terapie alzheimerovských demencí je léčba všech interkurentních chorob. Důležitá je správná hydratace, dostatečná alimentace, vysazení všech léčiv, která nejsou nezbytná, pohybová rehabilitace. Další významnou součástí léčby je psycho a socioterapie.

A co dál? Vývoj nových směrů terapie Alzheimerovy choroby směřuje především k zamezení tvorby a ukládání beta-amyloidu v mozku, k zamezení degenerace intraneuronálního tau proteinu, k oslabení apoptotických dějů (programované buněčné smrti), k posílení regenerace CNS a zlepšení neuroplasticity...

Epilepsie

Epilepsie je neurologické onemocnění, které se projevuje opakovanými epileptickými záchvaty. Epilepsie je popisována již ve starověku, historickou osobností trpící epileptickými záchvaty byl zřejmě i Gaius Iulius Caesar.
Mozek je funkčně obrovský shluk miliard nervových buněk (neuronů), které jsou vzájemně propojeny nervovými vlákny. Neurony mezi sebou komunikují přes tato vlákna, kterými se šíří elektrické signály. Jde o extrémně složitou informační síť.

Příčinou vzniku epileptického zácvatu je „situace“, kdy se v mozku vyskytuje skupinka buněk, které za určitých okolností vyšlou do „sítě“ elektrický signál, který se v ní začne šířit a dočasně naruší její funkci. Dalo by se to přirovnat elektrickému zkratu. Buňky způsobující epilepsii jsou nějakým způsobem narušené a jejich existence souvisí s mnoha onemocněními mozku – onemocnění může být vrozené nebo získané během života v důsledku onemocnění mozku nebo po úrazu a poškození mozku.

Projevy onemocnění – záchvatu: Projevy epileptického záchvatu jsou velmi pestré a záchvaty se podle nich dělí do velkého množství podskupin. Toto dělení je velmi složité, pro laiky naprosto nepodstatné.
Mezi základní formy záchvatu patří:
- Tonicko-klonický záchvat (Grand mal) – záchvat, který je široké veřejnosti nejznámější, a který se projevuje ztrátou vědomí, pádem a křečemi.
- Částečné (parciální) křečové záchvaty - u těchto záchvatů dochází k třesu určité části těla, vědomí bývá zachováno.
- Petit mal – tento typ záchvatu se také označuje jako absence a je typický pro dětský věk. Dítě při něm jakoby ztratí pozornost a zadívá se do prázdna, předměty mu vypadnou z ruky.
- Smyslové halucinace – záchvaty, při nichž výboj zasáhne smyslové části mozku se mohou projevit halucinacemi. Poměrně obvyklé jsou čichové a zrakové halucinace, při čichových halucinacích mluvíme o tzv. unciformní krizi.
- Status epilepticus označuje sérii mnoha epileptických záchvatu (obvykle tonicko-klonických), které probíhají těsně po sobě. Stav ohrožuje nemocného možným vznikem otoku mozku a smrtí.

Co je to aura? Aura je zvláštní stav, který může vznikat několik vteřin před začátkem záchvatu. Jde dost těžko popsat. Dotyčný se někdy cítí "divně", relativně častá je aura jako čichová halucinace, kdy člověk začne cítit zápach spálené gumy. Existuje i aura optická, kdy nemocný vidí záblesky, pocitová aura - brnění částí těla, sluchová - slyšení zvuků, hlasů, apod.

Prevence epilepsie: Je-li onemocnění poznáno, diagnostikováno a léčeno, je možné dosáhnout jisté formy prevence vzniku záchvatů. Mezi základní preventivní opatření patří režimová opatření týkající se zdravého životního stylu a životosprávy – pravidelný a dostatečný spánek, zdravá životospráva a snaha vyhýbat se psychickému a fyzickému vyčerpání, vyvarovat se záchvaty vyvolávajících situací, abstinence alkoholu a jiných návykových látek.

Diagnostika: Základem diagnostiky je neurologické vyšetření včetně EEG a daslších specifických neurologických vyšetření, včetně zobrazovacích metod (CT a magnetické rezonance).

Léčba: Léčba epilepsie prodělala v uplynulých letech významný vývoj, který jednoznačně zlepšil prognózu pacientů s tímto onemocněním, avšak zároveň podstatně zvýšil náročnost vedení terapie pro ošetřujícího lékaře. Současná péče o pacienty s epilepsií vyžaduje komplexní a racionální přístup, léčbu je vždy nutno individuálně přizpůsobit potřebám konkrétního pacienta.
Základem je farmakologická léčba léky zvanými antiepileptika. Při volbě farmakoterapie je plně na místě preferovat maximální účinnost a maximální bezpečnost antiepileptika.  Někdy je velmi komplikované a dlouhodobé než se najde vhodná účinná látka nebo jejich kombinace, kterou lékař docílí kontrolu nad onemocněním. Léčba se vždy zahajuje po potvrzené diagnostice a monoterapií lékem 1.volby.
V současnosti používané léky 1. volby stále vyžadují nasazení v nízkých dávkách a jejich pomalé ostupné navyšování („start low and go slow“), v případě chybějícího efektu zvyšujeme až do tzv. Maximální tolerované dávky (MTD). Při neúspěchu prvního léku jeho výměna za jiné antiepileptikum v monoterapii. Při přetrvávání záchvatů zahájení kombinované farmakoterapie, přidáním nového antiepileptika ke stávajícímu léku v tzv. přídatné (add-on) terapii. Z dnešního pohledu se za racionální považuje kombinace maximálně 3 antiepileptik. Pokud jde o volbu nejvhodnějšího antiepileptika, pak je situace na první pohled nepřehledná. V klinické praxi je aktuálně v ČR používáno cca dvacet antiepileptik.
Neodmyslitelnou součástí farmakoterapie musí být v indikovaných případech také správně volená léčba případné úzkosti, deprese, nespavosti.
U standardně léčené epilepsie je prognóza vcelku příznivá (u většiny pacientů dojde po čase k úplnému vymizení záchvatů). Zhruba u jedné třetiny nemocných se ani při správné léčbě nepodaří dosáhnout bezzáchvatového stavu. V takových případech mluvíme o farmakorezistentní (refrakterní či intraktabilní)
epilepsii.
Ve farmakoresistentních případech  lze zvážit léčbu neurochirurgickou, s přímým zásahem do mozkových struktur. Tato možnost je však vždy velmi individuální a závisí na mnoha faktorech konkrétního nemocného. Nemocný musí být vyšetřován a konzultován na specializovaném epileptologickém pracovišti, které disponuje možností validního posouzení a provedení epileptochirurgického zákroku.
Významnou složkou v péči o pacienty s nedostatečně kompenzovanou epilepsií je také poskytnutí systematické psychosociální podpory.